SPOLKU Trávník a Naděje

Historie našeho okolí

21. prosince 2011 v 16:37 | chajda |  HISTORIE

Ke Cvikovu patří osada Drnovec (německy Kleingrün) na jižním úpatí Zeleného vrchu, uváděná v r. 1391 jako "Grina ves". Před druhou sv. válkou zde byla sklářská huť. V blízkosti je přírodní rezervace Dutý kámen. Je to pískovcový hřbítek 600 m dlouhý s vyhlídkou, polzenitovou vyvřelou žílou a sloupcovitými metamorfovanými pískovci - pěti- a šestibokými "varhanami" vysokými až 3 m. Ve skalách je zde malá jeskyně, sluneční hodiny a reliéf německého básníka Körnera, který padl v napoleonských válkách. U lesní cesty z Drnovce ke Kunraticům je kamenná kaplička, částečně vytesaná do skály. Kousek od ní ve skalách je jeskyně, která za války sloužila partyzánům z německého oddílu Waltro.

Obec Mařenice (německy Grosssmergtal) leží v chráněné krajinné oblasti Lužických hor v nadmořské výšce 392 m nad mořem. Součástí správního celku jsou ještě obce Mařeničky, Dolní Světlá a Horní Světlá. První písemná zmínka o Mařenicích je z r. 1372 s názvem Marzenic. To by nasvědčovalo původně slovanskému osídlení, protože později se už Mařenice nazývají Mergtal.

Do r. 1612 patřily Mařenice do majetku Berků, v tom roce přešly do majetku rodu Kolovratů. Po r. 1753 majetek připadl Habsburkům a správcem byl hrabě Chotek.

Kaple na kopci nad Mařenicemi pochází z r. 1681 (vloni byla kompletně zrenovována, když od šedesátých let minulého století totálně zchátrala).

Kostel sv. Máří Magdaleny byl postaven v letech 1699 - 1714, v l. 1864 - 1865 byl přestavěn do novobarokní podoby. I tento kostel byl v období socialismu téměř zničen. Poslední mše v něm byla sloužena v r. 1961. Až v devadesátých letech dvacátého století vznikla občansko-církevní iniciativa za obnovení kostela a ten byl znovu 27.7.1991 vysvěcen. Dva nové zvony byly vysvěceny a zavěšeny 12. 6. 2004.

Po Mnichovu byly Mařenice obsazeny německým Wehrmachtem 3. října 1938 a již 6. října se tu zastavil Adolf Hitler při své inspekci zabraného českého území a dokonce na řopíku č. M1/234/A180 (těsně u silnice na Juliovku) pozdravil jásající německé občany z celého okolí. Objekt byl následně kultovní místem, hojně zobrazeným na pohlednicích doby 2. světové války.

V září 1946 byla znovu otevřena škola pro české děti, kdy jich nastoupilo celkem 11. Ke konci školního roku bylo ve škole 33 žáků. Mařenice byly rozsáhle zemědělské, za prací se dojíždělo do továren ve Cvikově, ale byla zde i domácká výroba (např. umělé květiny, což přetrvalo někde až do šedesátých let).

V r. 2008 natáčela v Mařenicích manželka režiséra Vávry, Jitka Němcová film Setkání v Praze. Ve filmu účinkovali i někteří místní občané (jako např. místní varhaník).

U silnice z Mařenic do Heřmanic roste chráněná, více jak 200 let stará borovice. Je o z dálky viditelný strom s vysokým hladkým kmenem. Výšku má 18 m a obvod u paty přes 200 cm.

Níže po Hamerském potoce (Lužné) směrem na Kunratice leží Mařeničky (Kleinmergtal). Na jejich konci u rybníka odbočuje silnička do Drnovce, vybudovaná v r. 1923. Z Mařeniček vede i úzká silnička Antonínovým údolím, kde se napojuje na silnici Trávník - Mařenice. Kolem Mařeniček je řada pískovcových skal (věží), které jsou využívány horolezci (náročnost od II. až po VIIIb.). Mezi Mařeničkami a Kunraticemi byly v sedmdesátých letech 20. století vybudovány dva rybníky.

Na východ od Mařeniček se nachází maloplošné chráněné území RAŠELINIŠTĚ MAŘENIČKY. Jedná se o pramenitou úžlabinu dlouhou asi 500m a širokou asi 100m. Těžba rašeliny zde probíhala až do 30. let minulého století. Předmětem ochrany je porost rašelinné březiny, v oblasti Lužických hor zcela ojedinělý. Přírodní památkou bylo rašeliniště vyhlášeno v roce 2004.

Za rybníky leží obec Kunratice u Cvikova (Kunnersdorf), založená zřejmě ve 13. století.
V obci je historický kamenný most, který byl v roce 1993 zrestaurován společně se sochou svatého Jana Nepomuckého. Dále se tady nachází empírový kostel Povýšení sv. Kříže z let 1832-33. Naproti kostelu je nevelký Zámecký vrch, na jehož úbočí stávala do roku 1529 tvrz. Uprostřed vsi stojí socha císaře Josefa II. z roku 1882., která bývala barevně pomalovaná (císař Josef II. se zde skutečně pohyboval za války v r. 1778). Jižně od středu obce (asi 1,5 km po zelené turistické značce) se nachází Skála smrti. Je na ní vytesán reliéf, znázorňující podle místní pověsti rytíře na vzpínajícím se koni a dívčinu, padající s rozepjatýma rukama ze skály.

Obec Lindava (německy Lindenau) je přípotoční ves v údolí Svitávky a na jihu na ni prakticky navazuje obec Svitava. Existence Lindavy je zaregistrována k r. 1391, kdy patřila do panství Berků z Dubé. Pak se vlastnictví obce několikrát vystřídalo a rozkvět nastal v 18. století, kdy obec patřila Kinským. Za husitských válek prý byla prakticky zničena. V dubnu 1577 cestoval přes Lindavu císař Rudolf II., protože vedlejšími cestami prchal před morem z Prahy do Žitavy. V letech 1699 - 1702 byl na místě starého dřevěného kostelíka postaven barokní kostel sv. Petra a Pavla. Kromě zemědělských usedlostí zde už na konci 18. století byla bělidla prádla a textilní výroba. Po r. 1750 zde hrabě Kinský zavedl výrobu zrcadel a vybudoval dvě zrcadlárny, první přímo v Lindavě, druhou pod skalou u silničky ke Svitavě. V 19. století zde byly čtyři zrcadlárny, všechny v majetku Kinských. V té době měla Lindava skoro 2500 obyvatel. Ačkoliv obyvatelstvo byl většinově německé, je zaznamenáno, že za první republiky tu měli i českou školu. Na konci 2. světové války (území patřilo tehdy Německu) byla zrcadlárna přestavěna na výrobu rychlopalných děl, některé provozy byly i v podzemních chodbách, vytvořených v okolních pískovcových skalách při dobývání písku pro broušení zrcadel. Po válce a odsunu německého obyvatelstva měla obec v r. 1946 jen asi 600 obyvatel. Od r. 1981 je Lindava i se sousední Svitavou připojena jako místní část ke Cvikovu. Až do zrušení železniční tratě ze Svoru do Jablonného zda byla i železniční stanice. V obci je řada podstávkových roubených domů severočeského typu. V současnosti je zde největším podnikem světově proslulá sklářská huť Ajeto, která byla založena v r. 1994 (spolumajitelem tehdy byl i známý architekt a výtvarník Šípek). V okolí obce jsou výrazné kopce Ortel, Kovářský vrch a Zelený vrch.

Místní část Svitava (německy Zwittau) bezprostředně navazuje na Lindavu. První písemná zmínka o Lindavě je z r. 1525. Stával zde hamr na železnou rudu, později přeměněný na mlýn. Narodil se tu hudebník Josef Strobach (1731 - 1794), kapelník a přítel Mozartův. Byl jedním z početného muzikantského rodu Strobachů, který pochází ze sousední Lindavy. V obci byla v r. 1725 postavena kaple Nanebevstoupení Panny Marie. V r. 1899 se v okolí konaly vojenské manévry, kterých se zúčastnil císař František Josef I. i arcivévoda Ferdinand z Konopiště (zavražděný v r. 1914 v Sarajevu). Ve Svitavě a v jejím okolí směrem na Lindavu a Velenice jsou proslulé pískovcové jeskyně, vytvořené při dobývání pískovce na broušení zrcadel a po zániku této výroby využívané jako přírodní sklady ovoce a zeleniny. Natáčely se v nich i pekelné scény z některých filmových pohádek. V jedněch z těchto jeskyní je zřízena stylová restaurace pro motorkáře (s názvem Pekelné doly), kteří zde v jeskyních mohou i zaparkovat své Yamahy či Harley-Davidsony a přespat zde. Bývají tu pro ně i kulturní programy.

Severně od Mařenic leží v údolí ves Dolní Světlá (Nieder Lichtenwalde) a nad ní na svahu Luže ves Horní Světlá (Ober Lichtenwalde). Ještě výše pod vrcholem Luže leží osada Myslivny (německy Jägersdorf). Obyvatelé se až do 19. století živili zemědělstvím a tkalcovstvím. Obce byly původně jedinou obcí, k rozdělení na Horní a Dolní došlo v r. 1874. Před a po 1. sv. válce byl v obou obcích čilý rekreační ruch, což dokladuje řada restaurací a hotelů (řada z nich už dávno neexistuje - jako Neubrasilien, FranzJosef-Höhe nebo hostinec na hraničních Krkavčích kamenech). Po 2. sv. válce se obce po odsunu místních Němců značně vylidnily. Vlna chalupářství a zájmu o rekreaci obě vsi zachránila. Větší chalupy sloužily i jako podniková rekreační střediska. V posledních dvaceti letech zde opět vznikla řada penziónů, a protože jsou zde na svahu Luže i dva lyžařské vleky prosperují obě vsi i v zimě. Nad Dolní Světlou byl hraniční přechod Wache, kde se v r. 1938 utkaly jednotky Stráže obrany státu s německými teroristy - ordnery. Tuto událost připomíná na hranicích v místě již dávno zbořené celnice pomník, zřízený zde v r. 2003. Na německé straně, pár metrů od tohoto pomníku, je u německé restaurace Rübezahlbaude jiný pomník, vybudovaný v r. 1995, připomínající 50. výročí odsunu německého obyvatelstva. Na svahu pod zmíněným přechodem Wache je mokřadová louka Brazilka, kde je zřízena naučná stezka.

V padesátých letech bylo kolem hranic s tehdejší NDR zřízeno zakázané pásmo, které hlídali pohraničníci. Drátěný plot byl doplněn vymýceným a vypluženým pasem, aby byly viditelné případné stopy "narušitelů hranice", jak se tehdy říkalo. Pohraničníci měli (i se svými psy) sídlo v budově bývalé pekárny na Juliovce. Ostraha hranic byla někdy v r. 1966 převedena z vojska na Pohraniční oddíly Veřejné bezpečnosti. Úplně zrušena byla na jaře r. 1968, takže tehdy celá parta mladých z Trávníka a Naděje poprvé vystoupila na Hvozd a protože jsme s sebou měli perfektně německy mluvícího kamaráda (který pár měsíců potom emigroval do Kanady) zavítali jsme tam do německé horské boudy a popili tam jejich Kirschwasser (pivo z NDR tehdy nemělo dobrou pověst).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama